Svaté jméno je to nejcennější, co mám

Bez Svatého jména bych v podstatě neměl žádný duchovní život, žádné skutečné štěstí, žádný blízký vztah s Krišnou, žádný klid mysli a žádnou schopnost ovládat své smysly. Celý můj vztah s Krišnou, ten nejdůležitější vztah v mém životě, se vyjevuje prostřednictvím Jeho Svatého jména. Bez Svatého jména bych byl ztracený, nešťastný, duchovně slabý a zoufalý. Někdy však s tímto nejcennějším vztahem nakládám, jako by to byla obtíž – něco, co stojí v cestě dělání „důležitějších“ nebo „kýženějších“ věcí. V těchto chvílích mi pomáhá vzpomenout si, že smím zpívat, že chci zpívat a že to miluji (někde tam hluboko uvnitř). Myslet si, že musím zpívat, posiluje tu myšlenku, že zpívání Krišnových sladkých jmen je něco, co bych raději nedělal.

Špatné zpívání se stává normou

Poté, co zpíváme špatnou džapu delší dobu, začne být špatné zpívání mým automatickým nastavením. Pak začnu věřit tomu, že kvůli okolnostem, v jakých se nacházím, je tohle maximum, co mohu dělat. Špatné zpívání se tak posiluje dalším špatným zpíváním. A jelikož špatné zpívání přináší jen málo nebo vůbec žádný nektar či realizaci, stát se vědomým si Krišny bude spíš jen vzdušný zámek, než realita. Zpívání se tak stane zcela otázkou povinnosti a snadno začne být automatické, bez srdce a robotické. Špatné zpívání posiluje víru, že moje zpívání nemůže a nebude o moc lepší. Skutečný problém je, že tomu sám věřím a že mi to nevadí.